Je leden, nový rok. Třicátý šestý rok mého života. Dělám třídenní rituál, skrze který nahlížím toxické vztahy. Zatížím se jimi na tři dny a tři noci. První den trávím jako vždy o samotě, připravuji se, ladím. Během těch tří dnů propíšu několik listů velikosti A4, nejdelší je rozbor strachu. Tolik věci, které ho probouzejí, tolik věcí, které ještě čekají ve stínu.
Druhý den rituálu upadnu na ledu. A večer mám autonehodu. Sedím na sedadle spolujezdkyně, obtěžkána svými toxickými vztahy, auto pomalu kouže po ledové silnici uprostřed lesa, nakonec se zastaví o jiné auto. Jsem překvapená, jak velký náraz vyvolá tento pomalý střet.
Třetí den se loučím s toxickými vztahy, pomalu, trvá to několik hodin. Rituál končí, během února mě čeká tvorba a integrace.
Od rituálu uplyne týden. Můj muž chce odejít. Považuje náš vztah za toxický.
O mém rituálu neví. Možná je to náhoda. A možná je to sklízení zasetého záměru, který už mi nedovolí zůstat v toxickém vztahu. Těžko se to přijímá. Myslím na další rituály a co se může stát a jestli to dovolím.
Zaplavuje mě velký smutek a rozlehlé ticho. Válí se po mně smrt.
Jsem u sebe.