Vždycky jedu na doraz. Nechávám své tělo se hroutit. Buňky přestávají ožívat. Hromadí se vztek. Plánuji rituál na každý měsíc, ale tenhle měsíc má moje dcera neštovice. Muž má angínu. Nakonec i moje tělo padá, srdce se dobývá ven z hrudi, má hlava je sopka, teče všude. Plánuji do posledního dne, fyzický akt, několik kilometrů chůze, tíživé téma. A pak teprve, tváří v tvář akci, pokorně přiznávám, že už nemůžu. Měním rituál, přizpůsobuji se, nechávám svůj doraz odložený. Kladu si hned dotázku, jestli podvádím. Jestli jsem srab. Nebo jestli je tohle ta chvíle, kdy slyším svůj vnitřní hlas. Vnitřní řev. Můj vnitřní řev nelze přeslechnout, ale ne vždy slyšet znamená…

Jsou lidé, kteří používaí rituály jako magii. Takový lidé říkají, že rituály fungují a mění běh světa, že mění běž jejich životů a že díky nim mají moc. Představa, že skrze rituál získávám moc na něčím nebo někým, kdo nejsem já, je mi bytostně nevlastní. Pro mě je rituál psychomagie (tento krásný termín si půjčuji od Alejandra Jodorowského, průkopníka psychomagie), mezní událost, ve které se pojí akce, terapie a magie, ve smyslu automagie-autoterapie. Dávám si pozor, abych vždycky pracovala jen na svém poli, pokud mě o návštěvu na poli jiném sami druzí nežádají. V Praze je obchod s parfémy, čarodějnickými vůněmi, které slibují udržet partnera, donutit ho se vrátit. K…

Přesné pokyny, přísné vedení, ale kudy a kam? Komu můžeme věřit, že nás doprovází, ale nevede. O kom se dá říct, že je s námi pro nás samotné a ne pro své záměry?Nedá se na to připravit, neexistuje žádný seznam, žádné prověrky. Znova musíme spoléhat sami na sebe, na svůj čich (a hmat, zrak a cit a všechno, co v nás vyvolají ti druzí).  Balancování na hraně odevzdání se a přijímání zodpovědnosti. Jednou přišel na můj workshop kamarád, přišel ze slušnosti, protože jsem ho pozvala. A pak zůstal, neodešel. Vyprávěl později jiným lidem o tom, že si přál odejít. Ale zůstal až do konce, ze slušnosti. Nic neřekl. Jenom jiným…

Je leden, nový rok. Třicátý šestý rok mého života. Dělám třídenní rituál, skrze který nahlížím toxické vztahy. Zatížím se jimi na tři dny a tři noci. První den trávím jako vždy o samotě, připravuji se, ladím. Během těch tří dnů propíšu několik listů velikosti A4, nejdelší je rozbor strachu. Tolik věci, které ho probouzejí, tolik věcí, které ještě čekají ve stínu.Druhý den rituálu upadnu na ledu. A večer mám autonehodu. Sedím na sedadle spolujezdkyně, obtěžkána svými toxickými vztahy, auto pomalu kouže po ledové silnici uprostřed lesa, nakonec se zastaví o jiné auto. Jsem překvapená, jak velký náraz vyvolá tento pomalý střet.Třetí den se loučím s toxickými vztahy, pomalu, trvá to…

Na podzim minulého roku jsem se rozhodla, že se znovu ponořím do praxe a prozkoumám svoje teď a tady skrze několik rituálů. Na začátku to byla taková zábavná hra, ve které jsem vymýšlela malé každodenní rituály. V prosinci jsem stála nad ohněm, ve kterém hořelo 35 let mého života. Když jsem tento několika měsíční rituál dělala, napsala jsem si do poznámek: “Ještě jednou si čelit.” Tohle čelit se s každým dalším rituálem stává obrazem, kterému víc a víc odpovídá tarotová karta Věž.  Všechno se hroutí, přeskupuje, mění.   Na začátkujsem stála sama s pocitem trapnosti, že se pouštím do něčeho, co přece není pro západní lidi, co je jenom takové…