Vždycky jedu na doraz. Nechávám své tělo se hroutit. Buňky přestávají ožívat. Hromadí se vztek. Plánuji rituál na každý měsíc, ale tenhle měsíc má moje dcera neštovice. Muž má angínu. Nakonec i moje tělo padá, srdce se dobývá ven z hrudi, má hlava je sopka, teče všude. Plánuji do posledního dne, fyzický akt, několik kilometrů chůze, tíživé téma. A pak teprve, tváří v tvář akci, pokorně přiznávám, že už nemůžu. Měním rituál, přizpůsobuji se, nechávám svůj doraz odložený.

Kladu si hned dotázku, jestli podvádím. Jestli jsem srab. Nebo jestli je tohle ta chvíle, kdy slyším svůj vnitřní hlas. Vnitřní řev.

Můj vnitřní řev nelze přeslechnout, ale ne vždy slyšet znamená poslouchat.

A co vnitřní šepot, ten slyšíš, ptá se mě Anna. Neslyším, Anno, ale tvoji otázku, tu slyším a stává se mým vnitřním šepotem.